PepikHipik

Časopis Quark | Sladká proteínová náhrada

Jeden gram proteínovej náhrady vyvinutej nemeckými výskumníkmi Fraunhoferovho inštitútu môže nahradiť desať kilogramov bežného cukru.

Podľa štatistík v posledných desaťročiach celosvetovo a kontinuálne narastá spotreba cukru. Lekári a odborníci na výživu varujú pred následkami, ktoré jeho prílišná spotreba prináša, ako sú napríklad zubný kaz, zvýšený krvný tlak, diabetes 2. typu či choroby krvného obehu. Aj preto Svetová zdravotnícka organizácia (WHO) odporúča, aby sme za deň nespotrebovali viac ako 25 gramov cukru, čo zodpovedá piatim až desiatim kávovým lyžičkám. Dodržať tento limit však nie je jednoduché, pretože cukor je prítomný v mnohých hotových jedlách, omáčkach, dresingoch, konzervovanej zelenine či konzervovanom ovocí, cereáliách, ovocných šťavách, jogurtoch či tzv. soft drinkoch. Už jeden pohár kolového nápoja (250 mililitrov) obsahuje 27 gramov cukru, čo je viac ako odporúčaná denná norma.

10-tisíckrát sladšie

V spoločnom projekte NovelSweets podporujú výskumníci nemeckého Fraunhoferovho inštitútu pre molekulárnu biológiu a aplikovanú ekológiu IME spolu s partnermi z inštitútu metaX pre dietetiku a firmy Candidum Gmbh úsilie Spolkového ministerstva pre výživu a poľnohospodárstvo eliminovať zdravotné problémy vznikajúce nesprávnou výživou. Vedci z Fraunhoferovho inštitútu chcú biotechnologickými metódami vyrobiť sladidlá na báze sladko chutiacich proteínov (SP), ktoré sa ako prirodzené molekuly nachádzajú v niektorých rastlinách a ovocných plodoch a mohli by v budúcnosti nahradiť cukor.

Jedným zo známych proteínov je brazzein získavaný z africkej rastliny zábudlivka sladká (Pentadiplandra brazzeana). Extrakcia proteínu SP z rastliny by síce bola možná, ale veľmi nákladná a s malou výťažnosťou. Preto výskumný tím vyvinul proteínové varianty. Základom bola proteínová sekvencia brazzeinu a jeho optimalizácia z hľadiska stability pH a teploty. Navyše sa vylepšovala sladivosť a chuť a odstraňoval nežiaduci efekt škriabania v hrdle. Po procese čistenia a sušenia vznikol sladiaci produkt na báze proteínov, ktorý dostal označenie X3. Jeden gram takto vyrobenej náhrady cukru má sladiaci účinok ako približne desať kilogramov bežného cukru, teda nové sladidlo je 10-tisíckrát sladšie ako cukor, ktorý máme doma v kuchyni.

ČT 24 | Kennedy uvažuje o změnách v očkování

Nový americký ministr zdravotnictví Robert F. Kennedy mladší dlouhodobě kritizuje očkování. A právě vůči vakcínám se vymezuje i ve své funkci – a to jak verbálně, tak i prvními praktickými kroky.

Kennedy mladší oznámil, že jeho resort přezkoumá, jak zdraví Američanů ovlivňují různé látky – a to včetně vakcín. Kennedy přitom ještě před nástupem do funkce dlouhodobě spojoval vakcinaci s výskytem autismu u dětí.

„Udělejte Ameriku opět zdravou“ bylo Kennedyho heslem v kampani. Zkratka MAHA i celé motto jsou parafrází předvolebního hesla MAGA (Udělejte Ameriku opět velkou) Donalda Trumpa, které si nový ministr zdravotnictví vypůjčil. Právě prezidentovi Spojených států po svém jmenování děkoval: „Každé ráno jsem vstával a na kolenou se modlil, aby mě Bůh postavil do pozice, kdy budu moci ukončit epidemii dětských chronických onemocnění v této zemi. 23. srpna loňského roku mi Bůh seslal prezidenta Trumpa.“ Tehdy Kennedy pozastavil svou kampaň nezávislého kandidáta v amerických prezidentských volbách a vyjádřil podporu Trumpovi.

Svou ministerskou pozici chce soustředit hlavně na to, aby se omezilo množství látek, které Američané konzumují – a jež nejsou zdravé. Z jeho prvních reakcí vyplývá, že se v tom chce inspirovat Evropou. „V našich jídlech máme 10 tisíc přídatných látek. Evropané jich mají čtyři sta. Mnohé z látek, které obsahuje naše jídlo, jsou v Evropě zakázané. Měli bychom se přiblížit evropským normám,“ uvedl. Také jeho výhrady vůči takzvaným věčným chemikáliím napodobují snahu Evropské unie o jejich regulaci – právě tento týden o zákazu některých rozhodla Francie.

Vedle těchto hrozeb ale Kennedy při svém prvním proslovu ve funkci zmínil i přímo očkování. „Některé z možných faktorů, které budeme zkoumat, byly dříve tabu nebo nebyly dostatečně prozkoumány,“ řekl Kennedy a uvedl příklady: „Očkovací schéma v dětství, elektromagnetické záření, glyfosát, další pesticidy, ultrazpracované potraviny, umělé potravinové přísady, SSRI (inhibitory serotoninu) a další psychiatrické léky, PFAS, PFOA (dva druhy takzvaných věčných chemikálií), mikroplasty.“

Kdy a čím očkovat děti

Právě kvůli boji s chronickými chorobami teď chce Kennedy ale otevřít také diskusi o možné změně toho, jaké vakcíny a kdy mají děti ve Spojených státech dostávat. Množství zahraničních i českých expertů je vůči takovému postupu skeptických. „Každý očkovací kalendář lze průběžně vylepšovat, modernizovat. Ale to automaticky neznamená, že ten současný je špatný,“ podotýká předseda České vakcinologické společnosti Roman Chlíbek.

Kennedy opakovaně mluví i o tom, že se vakcíny musí více testovat. „Jako prezident bych požadoval placebem kontrolované studie, dlouhodobé studie bezpečnosti, které by se zabývaly účinností a bezpečností. Budeme se zabývat dlouhodobými dopady,“ říkal ještě v době, kdy sám zkoušel kandidaturu na prezidenta USA.

Podle odborníků to ale může vést k tomu, že se bude více lidí vakcín bát. Dětská proočkovanost v USA přitom už několik let klesá. V některých amerických státech již proočkovanost kombinované vakcíny proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám klesla pod devadesát procent. To už je podle expertů varovné číslo.

„Může to mít katastrofální následky v tom, že se tady objeví řada nemocí, které jsme měli pocit, že díky očkování už máme pod kontrolou,“ zmiňuje Chlíbek. Zahraniční experti zase upozorňují na to, že tyto postoje mohou pomoci antivakcinačnímu hnutí po celém světě.

Prvním náznakem reálných kroků nového ministra je rozhodnutí, že se v únoru nesejde výbor odborníků, který radí Středisku pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) v oblasti očkování. Tato skupina je podle odborného webu STAT cílem, na který se chce Robert F. Kennedy mladší zaměřit. Ve čtvrtek to potvrdil vysoký představitel ministerstva zdravotnictví. Poradní výbor se měl sejít ve dnech 26. až 28. února, což by bylo jeho první setkání od nástupu Trumpovy administrativy.

Spalničky v USA

Například spalničky byly v roce 2000 v USA označené za vymýcené. Počet případů ale opět roste, zejména v Texasu.

V Texasu a Novém Mexiku vypukla v USA epidemie spalniček, kterou onemocnělo téměř 100 lidí

V polovině února poskytlo texaské ministerstvo zdravotnictví nejnovější informace o epidemii spalniček, která trvá nejméně od poloviny ledna. Za poslední tři týdny bylo ve venkovské oblasti South Plains v západním Texasu hlášeno 48 případů, většinou se jednalo o děti a dospívající. Epidemie zatím nejeví známky zpomalení a úředníci se obávají, že se ve skutečnosti mohly nakazit stovky dětí. Podle amerického Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí bylo loni z 285 případů téměř devadesát procent u neočkovaných.

Spalničky jsou vysoce nakažlivé virové onemocnění, které obvykle postihuje malé děti. Jeho nejčastějšími příznaky jsou horečka, charakteristická vyrážka, kašel a slzení očí. Nedávné výzkumy také ukázaly, že infekce spalničkami může u člověka vymazat imunitu vůči jiným patogenům, takže je jimi snadněji zranitelný.

Většina lidí sice spalničky přežije, ale u menších dětí mohou být nebezpečnější. A přestože je očkování proti spalničkám velmi účinné v prevenci infekce, viru se stále daří v těch částech světa, kde se proti němu očkuje málo lidí. V poslední době došlo k prudkému nárůstu případů. Podle Světové zdravotnické organizace se odhaduje, že v roce 2023 bylo na celém světě 10 milionů případů spalniček, což je o dvacet procent více než v předchozím roce.

100+1 zahraniční zajímavost | Nová studie odhaluje zdravotní strasti Vikingů: Žádná péče, jen bolest

Moderní výzkum odhalil, že Vikingové čelili vážným zdravotním problémům, jako byly infekce dutin a uší, osteoartritida či zubní choroby.

Zhruba před rokem se objevila studie odborníků švédské Univerzity v Göteburgu, kteří prozkoumali velké množství zubů obyvatel švédského Varnhemu. Jde o slavnou lokalitu nálezů z doby Vikingů. Vědci zde v minulosti objevili tisíce dávných hrobů a množství výborně zachovalých koster.

V navazujícím výzkumu Carolina Bertilssonová se svými kolegy prozkoumala pomocí výpočetní tomografie celé lebky dávných obyvatel Varnhemu. Ukázalo se, že populace Vikingů ve Švédsku trpěla vážnými onemocněními ústní dutiny, čelistí, dutin a uší, osteoartritidou a dalšími chorobami.

Lebky z Varnhemu

Výsledky, publikované v odborném časopisu British Dental Journal Open, ukázaly, že 15 analyzovaných jedinců trpělo širokou škálou onemocnění. CT snímky odhalily patologické změny v lebeční a čelistní kosti, které poukazují na infekce a další zdravotní problémy. Podrobné analýzy ukázaly, že část jedinců trpěla infekcemi dutin a uší, které zanechaly stopy na přilehlých kostních strukturách. Dále byly zaznamenány známky osteoartritidy a různých zubních chorob. Všechny zkoumané lebky patřily dospělým jedincům ve věku 20 až 60 let.

„Rozhodně bylo na co se dívat,“ líčí Bertilssonová. „Našli jsme u těch lidí spoustu známek nemocí, které prodělali. Nevíme, proč tak mnoho. V mnoha případech to muselo být značně bolestivé. Ti lidé neměli žádnou lékařskou, natož zubařskou péči a museli si s tím poradit. Nebylo to snadné. Pokud tehdy někdo dostal infekci, trápil se s ní dlouhou dobu.“

OSEL.cz | Protoclone je velmi zneklidňující humanoidní robot se „svaly a kostmi“

Společnost Clone Robotics vsadila na vysoce humanoidní, až anatomicky věrné roboty. Mají kosti, svaly a šlachy, do značné míry odpovídající lidským. Jsou sice veskrze umělé, ale výsledek je zvláštním způsobem strašidelný. Momentálně je venku prototyp Protoclone, v dohledné době by se měli objevit roboti omezené série Clone Alpha.

VEDA NA DOSAH | Kvíz: Okno do vesmíru – tajomstvá neutrín a hlbokého kozmu

Neutrína nám odhaľujú tajomstvá vesmíru, ktoré by inak zostali skryté. Otestujte svoje vedomosti o týchto fascinujúcich časticiach a vesmírnych javoch.

Řekni mi to vůní. Pachová komunikace řídí životy zvířat i lidí

Pachové signály jsou u živočichů jedním z klíčových dorozumívacích prostředků. Důležité jsou ale i u lidí. Čich nás chrání před nebezpečím – požárem, zkaženým masem nebo toxickým odpadem. Také nám ale podvědomě napovídá, který partner bude ideální pro založení rodiny.

Labyrintem pachové komunikace nás na stránkách čtvrtletníku A / Magazín provedla evoluční bioložka Barbora Vošlajerová z Ústavu živočišné fyziologie a genetiky AV ČR.

Všichni ho odjakživa považovali za zrůdu. Jean-Baptiste Grenouille nijak nevoněl, ani nesmrděl. Člověk bez chuti a bez zápachu. Jeho matku popravili a kojná ho po pár dnech odložila jakožto potomka ďábla. Dětstvím se protloukal, jak se dalo. Záhy zjistil, že se od ostatních odlišuje ještě něčím dalším – geniálním nosem, kterým dokázal rozeznat tisíce vůní a pachů ve svém okolí. Lepším než čenich psa nebo jakéhokoli jiného zvířete, které se orientuje čichem.

Spíše než darem z nebes se ale jeho schopnost projevila jako pekelný nástroj, který ho dovedl k hrůzným činům. Tolik stručný popis děje knihy Parfém: Příběh vraha od německého spisovatele Patricka Süskinda, odehrávající se v kulisách Paříže 18. století.

Proč v úvodu zmiňujeme zrovna tento poměrně útlý román z roku 1985, známý hlavně díky stejnojmennému filmu z roku 2006? Když totiž pročítáte materiály, které se týkají tématu vůní a pachů, a mluvíte s lidmi z oboru, dříve nebo později na tuhle knihu nebo film zákonitě narazíte. Jako by je znali všichni, kteří se o vůně zajímají. Vůně žen a mužů

S obsahem románu se prý musely seznámit i účastnice dnes už klasického, tzv. tričkového experimentu týmu biologa Clause Wedekinda z Bernské univerzity. Ten v první polovině devadesátých let 20. století zkoumal vliv pachu opačného pohlaví u lidí a mimo jiné přišel na to, jak schopnost čichu mění hormonální antikoncepce.

Muži nesměli v průběhu pokusu používat průmyslové vůně, jíst výrazná jídla, kouřit ani se pohybovat v zakouřeném prostředí. Ženy měly za úkol hodnotit pach jejich použitých bavlněných triček. Byly přitom rozdělené podle toho, jestli užívaly antikoncepci, nebo ne.

Proč zapácháme?

Zdrojem lidského pachu je kůže a tři typy žláz: potní, apokrinní a mazové. Například produktem apokrinních žláz jsou cholesterol a jeho deriváty, mastné kyseliny a steroidy (především androsteny). Nejvyšší koncentrace apokrinních žláz je v podpažní jamce a zevním genitálu. Výměšek těchto žláz je bez zápachu, ten vzniká až bakteriálním působením. Mazové žlázky se nacházejí na tváři, rtech, krku, dvorcích bradavek a genitáliích. Lidský pach je výsledkem kombinace různých faktorů, genetických, hormonálních, dietních i faktorů prostředí. Je důležitým signálem jak v podvědomé komunikaci, tak pro určení zdravotního stavu.

Ukázalo se, že ženy bez tablet proti početí upřednostňovaly muže s odlišným, tzv. hlavním histokompatibilním komplexem (MHC), zatímco ženy, které je užívaly, si vybíraly muže s podobným MHC. Přitom komplex MHC hraje u živočichů jednu z hlavních rolí v imunitním systému, mimo jiné při rozpoznávání cizorodých struktur.

O myších a lidech

Důležitost MHC při výběru partnera již dříve prokázaly studie provedené na myši domácí. Samice myší jsou schopné rozpoznat pach samců lišících se v antigenech MHC a dávají přednost páření s protějšky s rozdílným hlavním histokompatibilním komplexem, než je jejich vlastní. Díky tomu se zmenšuje riziko příbuzenského křížení a zvyšuje se odolnost populace vůči patogenům.

Myš je vůbec velmi vhodným adeptem pro zkoumání (nejen) pachu. Díky krátkému životnímu cyklu a rychlému a snadnému množení se stala nejvíce používanou pomocnicí ve vědě a pomohla k získání více než 40 Nobelových cen. Důležité pro vědu jsou nejen myši laboratorní, ale i ty volně žijící.

Unikátní přírodní laboratoř vědcům nabízí hybridní zóna procházející napříč Evropou, kde se stýkají dva poddruhy myši domácí – západní Mus musculus domesticus a východní Mus musculus musculus. Ukazuje se přitom, že právě pach a čich hrají důležitou roli v kontaktech těchto dvou poddruhů.

Výzkumu myší v hybridní zóně se dlouhodobě věnují badatelé z Ústavu živočišné fyziologie a genetiky AV ČR a z Ústavu biologie obratlovců AV ČR. (O hybridní zóně v souvislosti s evolucí druhů jsme psali v A / Magazínu 1/2024.)

„Olfaktorická, tedy pachová komunikace je bezesporu pro myš nejvýznamnějším zdrojem informací o prostředí, potravě i ostatních jedincích,“ uvádí Barbora Vošlajerová z liběchovského pracoviště Ústavu živočišné fyziologie a genetiky AV ČR.

Význam pachové komunikace u myší podle vědkyně dokazuje obrovská expanze genových rodin – jak genů, které kódují pachové signály, tak genů pro olfaktorické receptory (tedy genů pro vysílače i přijímače pachů). Uvádí se, že myš má více než 1500 genů pro receptory pachu, zatímco člověk jen okolo 400 (pes přibližně 800, slepice asi 350). Stejné je to s geny pro signály, zatímco u lidí se vyskytují (pokud vůbec) v jedné či několika málo kopiích, u myši jsou mnohonásobně zmnoženy do desítek kopií.

Sběr bobků a utírání slz

Metody výzkumu pachové komunikace myší jsou rozličné: od etologických, které zkoumají chování například v bludišti nebo polopřirozených chovech, až po genetické a proteomické. Nezbytnou součástí bádání bývají také cesty do terénu za účelem sběru vzorků. „Když se mě dříve ptali kamarádi nebo rodiče, čím se zabývám, vyprávěla jsem jim, jak jezdím dům od domu a chytám myši, kterým pak odebírám bobky, moč a sliny,“ směje se vědkyně. „Protože se ale již více než dvacet let věnujeme výzkumu pachových signálů v hlavové oblasti, posunula jsem se od sběru moči a slin i k romantickým slzám,“ dodává.

Vůbec nejprozkoumanější je myší moč, která je typickým poznávacím znamením tohoto hlodavce. Pokud jste někdy ve stodole nebo ve spižírně cítili „myšinu“, byly to zřejmě právě odéry myší moči. Různých kombinací pachových látek v moči existují stovky a ty nejčetnější, hlavní močové proteiny (se zkratkou MUP) kóduje celkem jednadvacet genů. Díky své rozmanitosti přinášejí informace o původu jedince, jeho zdraví i reprodukčním stavu. (Na výzkum pachů moči u myší se v České republice specializuje tým Pavla Stopky z katedry zoologie Přírodovědecké fakulty UK a výzkumného centra BIOCEV, s nímž Barbora Vošlajerová s kolegy také spolupracuje.)

„Hlavní močové proteiny mají speciální strukturu, která vytváří hydrofobní kapsu, kam se mohou navázat těkavé látky. Jakmile pachová stopa zaschne, kapsička praskne a pachové látky se uvolňují do okolí,“ popisuje badatelka. MUPy se vylučují v játrech a přes plazmu se dostávají do krve a do moči. Některé se ale objevují i ve slinách a slzách, kde jsou však dominantnější jiné druhy proteinů – například ESP (proteiny exkrečních žláz), OBP (odorant vázající proteiny) nebo sekretoglobiny.

Čichám, čichám…

Pachy a vůně člověk vnímá v zásadě třemi orgány:

• Hlavní čichový orgán. Ve stropě nosní dutiny se nacházejí smyslové receptory – neurony zakončené množstvím řasinek ponořených ve slizničním sekretu. Vlákna neuronů vytvářejí svazky a po průchodu čichovou kostí vstupují do čichového laloku, kde probíhá první syntéza vjemů. Po ní přecházejí vjemy do amygdaly a hipokampu, tedy do center emocí a paměti. Přes přepojovací stanici mozku (thalamus) přestupují do čelního laloku, kde dochází k vědomému zpracování informace.

• Volná zakončení trojklanného nervu v nosní dutině. Aktivují se látkami s vysokou koncentrací nebo dráždivým účinkem. Tento systém funguje jako alarm upozorňující na nebezpečí.

• Vomeronazální (Jakobsonův) orgán. Vyskytuje se pouze u některých živočichů, u člověka se považuje za rudimentární (zakrnělý a jeho význam je diskutabilní). Tvoří jej úzká trubička v oblasti nosní přepážky, z níž vedou signály do amygdaly bez jakékoli aktivity v čelní oblasti. Jejich působení je tedy podvědomé.

Chemické parohy

V dlouhodobější komunikaci myších společenství jsou primární močové proteiny, v bližším kontaktu mezi jedinci ale hrají roli pravděpodobně jiné typy signálů. Když se myšky setkají, očichávají se, dotýkají se čumáčků, okolí očí a krku a získávají informace o svém protějšku z proteinů, které jsou produkty žláz v hlavové části, tedy hlavně ze slin a slz.

Díky genetickým studiím víme, že mezi jednotlivými poddruhy myši se tyto proteiny liší a slouží tak i k rozpoznávání vlastního poddruhu. Čím blíže hybridní zóně, tím pečlivější je výběr partnera, protože daň za omyl v podobě méně kvalitního hybridního potomstva může být vysoká. „Říká se tomu teorie zesílení mezidruhové bariéry,“ vysvětluje Barbora Vošlajerová.

Oba poddruhy se liší složením „vůně“ i jejím významem. Samci západního poddruhu mají větší slinné a slzné žlázy než samice. Tyto proteiny, ať už slinné, slzné nebo močové, tedy mohou sloužit jako jakési „chemické parohy“ myších samců – čím komplexnější a výraznější pach, tím úspěšnější samec, podobně jako u jelenů čím větší paroží, tím atraktivnější jedinec.

Ještě větší pohlavní rozdíly se vyvinuly třeba u kapybar. Dominantní samci mají u kořene nosu černě se lesknoucí pachovou kožní žlázu zvanou morillo, která v období rozmnožování produkuje bělavý sekret přitahující opačné pohlaví. Samičky kapybar mají podobné žlázy také, avšak podstatně menší.

Jak „voní“ nemoc

Nos byl po mnoho staletí jedním z nástrojů, jimiž lékaři určovali diagnózy u svých pacientů. Například dech nemocných tuberkulózou prý připomínal zápach tlejícího listí. Dnes se doktoři setkají daleko častěji spíše s cukrovkáři, jejichž dech je cítit po acetonu, případně s lidmi trpícími fenylketonurií, která je typická nasládlým pachem moči. Specifickou vůni může mít i pacient se zánětlivým onemocněním trávicího traktu. Například Crohnovu chorobu provází zvýšené množství pentanu v lidském dechu. Na zpřesňování analytických metod zjišťování těkavých organických látek nejen v lidském dechu pracuje Patrik Španěl z Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR, nositel Akademické prémie z roku 2021. O jeho výzkumu jsme psali v čísle 3/2022.

Podle nosa poznáš kosa

U muže asi větší nos automaticky silnější zájem dívek nevyvolá. Přesto je i u člověka pachová signalizace v komunikaci nesmírně podstatným a možná často podceňovaným faktorem. Na vědomé úrovni se orientujeme především zrakem a sluchem. Na té podvědomé už to může být trochu jinak, jak ostatně ukázal i experiment s hormonální antikoncepcí a odlišným výběrem partnerů.

Svět pachů a vůní je špatně uchopitelný, těžko se racionálně popisuje a podléhá subjektivním emocionálním dojmům. Možná také proto mu věda dosud nepřikládala až tak velkou pozornost. Mění se to až v posledních pár desítkách let. Za objev čichových receptorů a organizaci čichového systému byla udělena Nobelova cena v roce 2004 (americkým vědcům Richardu Alexovi a Lindě Buckové).

Bádání v oblasti čichu napomáhají nejnovější vědecké metody. Pachové molekuly lze zkoumat třeba pomocí hmotnostní spektrometrie. Díky ní například víme, že specifičnost určitého pachu nemá na starosti jedna látka, ale celá kombinace různých substancí. Neexistuje žádný konkrétní ženský nebo mužský feromon, který by se dal použít do parfému a úspěch na rande by byl zaručen. Pachová stopa každého jedince je výsledkem propojení mnoha faktorů včetně stravy a životního stylu.

Zatím méně prozkoumanou, ale fascinující oblastí je také vliv střevních bakterií neboli mikrobiomu na odér každého z nás. Analýza individuálního pachu by mohla v blízké budoucnosti pomoct i při diagnostice nemocí – na konceptu „elektronického nosu“ pracují mnohé laboratoře po celém světě. V příštích letech se tedy v této oblasti výzkumu ještě máme na co těšit. A třeba se i ve světě vědy dočkáme podobně napínavého příběhu, jako byl ten Jeana-Baptista Grenouille – muže, který neměl žádný pach, ale zato geniální čich.

Autorka: Leona Matušková

Foto: Jana Plavec (foto vědkyně)

Zdroj: Akademie věd ČR

Článek vyšel pod názvem Vůně jako komunikační směrovka v A / Magazínu 4/2024

Barbora Vošlajerová (Ústav živočišné fyziologie a genetiky AV ČR) vystudovala zoologii na Přírodovědecké fakultě UK. V letech 2001–2010 působila v Ústavu biologie obratlovců AV ČR ve Studenci. Nyní je vědeckou pracovnicí laboratoře evoluční genetiky savců a popularizátorkou Ústavu živočišné fyziologie a genetiky AV ČR v Liběchově. Zabývá se behaviorální genetikou, tedy rozdíly v chování a pachové komunikaci mezi oběma poddruhy myší domácích a jejich významu při vzniku druhů.

Grant EXPRO: Proč je diskuse o kolonialismu v Česku tak těžká

Matthew Rampley z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity bude zkoumat spojení Čechů a koloniálního světa.

I když české země nikdy neměly žádné kolonie, prvky spojované s fenoménem kolonialismu se objevují v českém umění i v kulturních institucích dodnes. Přesto je v České republice omezená vůle o otázkách spojených s využíváním nerostného či kulturního bohatství dřívějších kolonií mluvit. Proč tomu tak je, to se pokouší zjistit historik umění Matthew Rampley, který působí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a jehož výzkum získal od Grantové agentury ČR grant EXPRO.

„Když jsem začal víc sledovat design či filmy v českém kontextu, začal jsem si uvědomovat, kolik je v nich rasistických podobenství a stereotypů o jiných národech, kulturách či náboženstvích, a to nejen v těch historických. Navíc i v České republice jsou muzea, která mají sbírky artefaktů z dříve kolonizovaných zemí. Co mě ale zaujalo nejvíc, byla skutečnost, že se tady nevede téměř žádná debata o původu některých muzejních či uměleckých děl,“ přibližuje Rampley podněty, které ho vedly k projektu s názvem Češi a koloniální svět: Design a vizuální kultura od roku 1848.

Rampley si všiml, že zatímco například v Polsku a Rakousku se o koloniálním dědictví vážně diskutuje již delší dobu, u nás se o těchto tématech mluví se značnou neochotou.

Kdo je bez viny

Kritika koloniálních postojů a praktik se obvykle týká velkých evropských říší a původem britský vědec chce zjistit, jak moc jsou tyto otázky relevantní pro dnešní Českou republiku. I když totiž nikdy nebyla přímo koloniální mocností, byla součástí evropské koloniální minulosti a Češi se na ní podíleli jako obchodníci, objevitelé či správci ve službách různých impérií.

Přesto se Češi vnímají spíše jako země kolonizovaná Habsburky, Třetí říší či Sovětským svazem a nemají moc pochopení pro snahy o dekolonizaci, které se objevují napříč západní Evropou.

Často v této souvislosti namítají, že jsou malý národ, který nikdy neměl kolonie. Matthew Rampley tyto postoje chápe, podle něj je ale důležité o těchto věcech mluvit a otevírat diskusi například o původu některých muzejních artefaktů či roli jednotlivců v koloniální éře.

I když se u nás občas přiznává, že se tyto předměty v muzejních sbírkách nacházejí, komentátoři mají tendenci tuto skutečnost omlouvat nebo vysvětlovat tím, že naše situace byla od té, která panovala v imperiálních mocnostech jako Británie nebo Francie, odlišná.

Nejen v Česku pak padá v diskusích o dekolonializaci argument, že to tak dělali všichni, tak proč bychom za to měli být v současnosti obviňováni. Podle Rampleyho je však nutné se dívat na to, zda v té době byly jiné možnosti, jak k věcem přistupovat, a dodává, že už v polovině 19. století zaznívala kritika kolonialismu.

Tvrzení o české nekoloniální minulosti je tedy jen jedna strana mince. Existuje totiž spousta důkazů, že vztah k impériím a koloniím byl mnohem složitější.

„Chci této situaci porozumět a snažím se naznačit, že i Češi byli zapleteni do kolonialismu, a to nejen jako oběti, ale i jako aktéři. Mimo jiné tady existují stejné druhy koloniálních představ a předsudků jako v bývalých impériích. Dobrým začátkem by podle mě mohlo být přiznání si faktu, že i Češi užívali výhod kolonialismu, a také snaha otevřeně mluvit třeba o původu muzejních artefaktů. To nám může pomoci pochopit i některé aspekty současné české společnosti a také zaujmout otevřenější a kritičtější postoj k minulosti.“

Moralizování není cesta

Matthew Rampley však zdůrazňuje, že není příznivcem moralizování a vytváření viny za činy minulosti, to podle něj není produktivní cesta. Jak říká, je nutné posuzovat každý čin, artefakt či umělecké dílo samostatně.

„Určitě není potřeba například vracet všechny koloniální předměty původním majitelům či do zemí původu, ale mělo by se o cestách, jakými se dostaly do českého kulturního dědictví, mluvit. A třeba si i vzít příklad z některých evropských institucí, jako jsou Wereldmuseum (Muzeum světové kultury) v Leidenu nebo Weltmuseum ve Vídni, které začaly využívat historii artefaktů ve svých sbírkách pro vzdělávání a osvětu,“ dodává Rampley.

Autorka: Ema Marušáková

Zdroj: Masarykova univerzita

Portál Vědavýzkum.cz - Nezávislé informace o vědě a výzkumu | Jana Skopalová: Analytická chemie se stala mou srdeční záležitostí

U příležitosti Mezinárodního dne žen a dívek ve vědě stojí za zmínku příběh Jany Skopalové, která se během studia specializovala na analytickou chemii, která se stala její srdeční záležitostí. Ve své vědecké práci propojuje elektrochemii s hmotnostní spektrometrií a vyvíjí nové metody využitelné v praxi.

Její výzkum má významný přesah do farmaceutického průmyslu i boje proti nebezpečným drogám.

Český rozhlas - Meteor | O naklonované ovci, největším kráteru a házení žabek

• Umí konipas pást koně?
• Lze být závislý na antidepresivech?
• Nejslavnější ovce
• Měla Země dva měsíce?
• Hází žáby žabky?
• Proč sova létá tiše?

Hovoří ornitoložka Alena Klvaňová, psychiatr Martin Anders nebo astronom Pavel Gabzdyl. Rubriku Stalo se tento den připravil Ing. František Houdek. Z knihy Co sova ví? Jennifer Ackermanové nakladateství Kazda čte Dana Černá.

ČT - Hyde Park Civilizace | Jak přesvědčit blízké, aby nevěřili konspiracím?

Odpovídá světově uznávaný experimentální psycholog z Harvardu, Steven Pinker.

Český rozhlas | Kvůli změně klimatu vědci hledají nové zemědělské plodiny. Dařit se bude vínu

Desítky tisíc druhů rostlin jsou jedlé, pěstujeme jich ale jen pár set. Vědci se teď snaží kultivovat nové kvůli změně klimatu. K úspěšnému zdomácnění rostlin před 12 tisíci lety přispěly chutné plody a schopnost růst na poli.

Pšenice, rýže a kukuřice se dnes starají o obživu poloviny lidstva. Pouhých 15 druhů plodin nám dodává 90 procent kalorií. Vědce proto zajímalo, co k tomu přispělo.

Rozhodující byla schopnost přizpůsobit se změně prostředí a malý počet genů, které nahrávají kultivaci. „Musí být snadno pěstovatelné a skliditelné,“ upozorňuje pro Český rozhlas Plus rostlinná bioložka Fatima Cvrčková.

„Akumulují víc mutací, z nich některé ale třeba zvyšují výnos nebo odolnost,“ přidává další předpoklady zdomácnění rostlin rostlinný biolog David Kopecký.

Nabízí se otázka, proč ke klíčovým plodinám pro lidstvo nepatří také brambory. „Ohrozil je jediný parazit,“ uvažuje Fatima Cvrčková s poukazem na hladomor v Irsku v 19. století, který způsobila plíseň bramborová.

Klimatická změna zhoršuje poměry v zemědělské krajině. Z pohledu vědců je možné, že obilnářskou oblastí se místo Jižní Moravy stane Vysočina.

Při hledání nových plodin či odrůd by mohly posloužit klimatické modely. Farmářům pomůžou odhadnout, jakou perspektivu mají za několik desítek let.

Některým plodinám ale změna klimatu nahrává. „V České republice jsme schopni vyrobit velmi kvalitní červená vína,“ dodává Kopecký. Podle něj se můžeme těšit na vína kvality Itálie nebo Španělska.

Co rostlinám usnadňuje stát se zemědělskými plodinami? Jak rozdílně čerpají vodu? Může vhodná DNA zlepšit jejich odolnost? Debatují rostlinní biologové Fatima Cvrčková a David Kopecký, spoluúčinkuje herec Roman Štabrňák.

Český rozhlas | ‚Jakmile rostlina píchá nebo žahá, zajímá mě,‘ říká kaktusář. Botanická zahrada UK slaví 250 let

„Člověk vyskočí z auta, teď se hledá buď azorela, nebo berberis, a já se u toho snažím ještě najít nějaký ten kaktus, který je často zašitý v křoví nebo v nějaké puklině u skály,“ vypráví o své nedávné expedici do Argentiny odborník na kaktusy a sukulenty z Botanické zahrady PřF UK Tomáš Procházka. Jaké rostliny ho na cestách nejvíce zaujaly? A dají se v Argentině potkat „živé kameny“?